Naše druhá pouť následovala po dni a noci odpočinku od výstupu na horu Sinaj. Tentokrát jsme směřovali do nejsvatějšího místa respektive města tří světových náboženství. Patří také mezi nejstarší nepřerušeně obývané město na světě se svou čtyřtisíciletou historií. Leží v hornaté oblasti Judska v nadmořské výšce 850 m n.m. Abychom se tam dostali,museli jsme vyjet ráno ve 3.30 z Taby a zamířit na sever k hraničnímu přechodu v Eljatu. Byli jsme dopředu upozorněni na dlouhý proces při vstupu do státu Izrael, ale i tak nás dost zaskočila celá tato zdlouhavá procedura se všemi těmi dotazy, průchody detektory a u některých i odběry vzorků na drogy. Celkem nám to zabralo skoro 3 hodiny od příjezdu na Egyptskou hranici, až po opuštění izraelských celníků a nasednutí do autobusu izraelské cestovní kanceláře, neboť to je jediný způsob jak dále cestovat. Eljat je přístavní město, jediný přístup Izraele k Indickému oceánu a své bohatství získává především z cestovního ruchu neb je to současně největší Izraelské letovisko. Téměř tady neprší a teplota se pohybuje v létě okolo 35° C a v zimě neklesá pod 21°C a tak je vyhledávaným místem turistů z Evropy ale také z Ruska. Krásné pláže , perfektně vybavené hotely, korálové útesy a spousta možností pro noční život.Šťastni, že je vše za námi se začínáme věnovat všem krásám Negevské pouště, kterou okrajově projíždíme. Nejhezčí je údajně na jaře, kdy hraje všemi barvami, ale i tak nás fascinují všechny ty fantaskní útvary, které je možné spatřit za jízdy z autobusu. Na spánek není ani pomyšlení, čeká nás zážitek ještě daleko větší.

Po nějaké době míjíme Masadu, kterou je možné pozorovat nalevo od mrtvého moře kolem kterého právě projíždíme. Masada je 440 m vysoký skalní útes, na který vede jediná klikatá ?hadí stezka?, na vrcholu o rozloze 300 * 600 m se nalézá pevnost, kterou zde nechal vybudovat v l. 36-30 př. n.l. Herodes Veliký. Je zde také nejstarší synagoga v zemi. Masada vešla do dějin v roce 79, kdy se zde uchýlili zéloti se svými rodinami a v roce 72 se římský místodržící Flavius Silva rozhodl toto povstání potlačit a pevnost zničit. Protože římané záhy pochopili, že pevnost nelze dobýt vyhladověním ani přímou cestou, rozhodli se vybudovat násep a dopravit k pevnosti beranidla a vojsko. Obleženým v tuto chvíli bylo jasné, že nemají šanci a tak všech 960 mužů, žen a dětí spáchalo sebevraždu, aby se nedostali do rukou římanů. Ale dále se budeme již věnovat naší cestě za koupáním se v mrtvém moři. Zastavujeme v lázeňském letovisku Ein Gedi a jdeme se převléknou do plavek a podívat se a ochutnat místo a vodu, kde nic nežije (úplná mrtvá voda). Jak je vidno, není možné se opravdu

ponořit pod hladinu a pokud by jste chtěli si zaplavat kraul nebo snad prsa, otočí vás to na záda takovou rychlostí, že si namočíte hlavu a hlavně oči a to je velmi nepříjemné. Na dně se válí solné drůzy velké jak vlašské ořechy a tak si jich pár nabíráme, ale pozor, doma je nutno je uschovat v uzavřené nádobě jinak se ?rozpustí? vlhkem. Po koupeli musí bezpodmínečně následovat umytí sladkou vodou, ale velmi důkladně a hlavně všude, jinak vás to štípe po zbytek dne a cesty!!! Dobře to dopadlo a tak nástup do busu a jedeme dál směrem na Jerusalem. Krajina se moc neliší od té předchozí neb vlevo máme Mrtvé moře a vpravo negevskou poušť a tak je čas se chvíli věnovat pročítáním průvodce a posloucháním hlasu naší průvodkyně Kataríny, která tady zjevně pobývá již velmi dlouho a je sdostatek obeznámena se zdejšími zvyklostmi, historií i mytologií. Díky za ni, pamatuji se na průvodce, kteří tomu nechávali volný průchod. Místo kam míříme je tak přebohaté svými dějinami, že se nebudu věnovat podrobnostem neb ty by mi zabrali asi tak 4 listy hustě popsaného textu, ale popíši jen to co jsme viděli a prošli. Jen v krátkosti, Jeruzalem považují tři světová náboženství za svaté místo

- judaismus : stál zde Šalamounův chrám
- křesťanství : je to poslední místo kde působil Ježíš, byl posléze ukřižován a následně vstal z mrtvých
- islám : byl odtud vzat do nebe prorok Muhammad (nejdůležitější místo hned po Mekkce a Medině)

Jeruzalém je možno rozdělit na tři části ? Staré město, které je obehnáno zdí, Východní Jeruzalém a Nové město. Navíc ve starém městě můžeme nalézt 4 čtvrtě ? židovskou, křesťanskou, muslimskou a arménskou, které zde takto fungují a žijí každá svým životem. Pomalu se blížíme k městu a vidíme tábořiště beduínů porůznu rozesetá tu vlevo tu vpravo od cesty. Ale to už vjíždíme do samotného města, které na první pohled opravdu kypí životem, a míříme k naší první zastávce a tou je Olivová hora odkud je nádherný pohled na město a díky

fantasknímu počasí s mraky podsvícenými sluncem, které ještě odráží barvu podzimu a města samotného, je dojem posvátnosti tohoto místa umocněn na maximum. Z tohoto místa je nádherně vidět staré město s Chrámovou horou a zářící kopulí Skalního dómu, prostě nádherný pohled, cítím jak mi srdce buší, vždyť po Mojžíšově hoře stojíme na místech o kterých se píše v bibli a jsou to místa, která opravdu jen tak každý za svůj život neuvidí a hlavně nikdy nebude mít tu možnost nasát tu starobylou až mystickou atmosféru. Po Callanish stones na Hebridách, a Sinaji jsme na třetím místě kde se čas zastavil a duch života na vás dýchne elektrizující atmosférou. Ale dost plků a věnujme se opět prohlídce města. Dominantou Olivové hory je židovský hřbitov, založený již v biblických dobách neb židé věří, že je to místo kde má dojít k zmrtvýchvstání při Soudném dni při příchodu mesiáše. Nechci myslet na to kolik asi stojí metr čtvereční tohoto místa posvátného jak pro židy tak pro křesťany. Na Olivové hoře stojí také řada kostelů, ale nás nejvíce zaujal kostel Nanebevstoupení se svou 45 m vysokou věží, dále nejvyšší stavba na Olivové hoře ruská kaple Nanebevstoupení a ruský chrám Marie Magdalské s pozlacenými cibulovitými věžemi viditelnými už zdaleka (postaven ve stylu baroka v roce 1885 carem Alexandrem III.).

Sjíždíme z hory a míříme do Getsemanských zahrad, které v dávných dobách hostili Ježíše s jeho učedníky a tady byl Ježíš zajat. Tehdy se tady rozkládaly olivové plantáže a i dnes zde najdeme pár velmi velmi starých olivovníků, údajně vyrostlých z původních stromů pokácených římany. Kůra těchto letitých stařešinů je skutečně tak vrásčitá, že působí skutečně dojmem tisíciletého stáří.

V Getsemanských zahradách jsme navštívili Chrám národů, který byl postaven podle plánů italského architekta A. Barluzziho v letech 1919-24. Uvnitř najdete bohatě zdobené stropy a modrošedé výplně oken sem jen spoře pouštějí světlo a tak atmosféra uvnitř působí velmi dramatickým dojmem. Průčelí tvoří portál zdobený mozaikou s křesťanským motivem Krista a vlastní portál podpírají čtyři sousloupí. Opouštíme Getsemanské zahrady a míříme ke vstupu do Starého města. Nalevo ještě míjíme Hrobky proroků a napravo se nám již přiblížily zdi vlastní Chrámové hory a je vidět zazděnou Zlatou bránu (Šar Ha Rachamin), kterou údajně vjel před

ukřižováním do Jeruzaléma Kristus na oslici. Dle průvodce byla zazděna v 7. stol, aby nemuslimové neměli přístup na Chrámovou horu a navíc podle tradice má touto bránou vstoupit do města nový mesiáš. Nás ovšem čeká po zaparkování a opuštění autobusu vstup Bránou smetí (Šar HaAšpot, Bab al Mashariba), toto pojmenování dostala v byzantské době, kdy se tudy vyvážely odpadky mezi ruiny chrámového prostranství. Pro nás je důležitá neb je to nejbližší přístup ke Zdi nářků a pro vstup na Chrámovou horu. Po nezbytné kontrole přes detektor kovů se dostáváme na prostranství u Zdi nářků. Jen Roman budil trochu pozornosti se svým dlouhým vousem a já zase měl trvalou zouvací díky kovovým přezkám na Hi-tecách. Stojíme na nádvoří kousek od ZN, ale náš arabský průvodce Scharíf a Katarína nás vedou vysoko nad to všechno na střechy domů, které jsou pochozí a tak máme možnost vidět vše jaksi z nadhledu a k tomu si vyslechnout odborný výklad. Vidím, že dole probíhají vykopávky a je nám sděleno, že ty tady asi nikdy neskončí neb se stále hledají nové a nové důkazy o pravé historii tohoto města. Je vidět, že původní dlažba a domy byly skutečně o nějaké 3 m pod úrovní současného stavu. Abych se přiznal, nejsem schopen si v tuto chvíli vybavit skutečně všechny podrobnosti výkladu protože těch informací byla taková spousta, no škoda. Po krátké procházce konečně sestupujeme na nádvoří těsně před Zeď nářků a je nám sděleno, že je možno vše fotografovat, díky bohu nebo snad benevolenci všech náboženství, a tak se chystáme přiblížit se ke Zdi nářků, kterou jsem doposud vídával jen v TV.

Zeď nářků nebo též Západní zeď (HaKotel Ha Ma´arvi) je součástí nebo částí opěrné zdi chrámu postaveného Herodem Velikým v roce 20 př. n.l.. Pro židy představuje nejsvatější místo, neb se zde chodí již po staletí židé modlit. Je vysoká 18 m vysoká, ale viditelná je jen část, zbývající spodní vrstvy jsme spatřili pod skleněným poklopem v pěkné hloubce vpravo od zdi u tzv. Wilsonova oblouku uvnitř místnosti. Měli jsme štěstí neb se zde připravoval pravděpodobně nějaký rabín k motlibě a tak jsme měli možnost tyto přípravy sledovat a zaznamenat. Ale ještě před samotným příchodem ke zdi nás čekalo překvapení. Přístup ke zdi je rozdělen na dvě oddělené části, jednu mužskou a druhou ženskou. A v této ženské části někdo objevil igelitvou tašku a tak jsme byli všichni zahnáni dále od zdi a dívali se jak tam jezdí policejní robot a po asi 15 minutách se ozvaly tři detonace a pak už byl přístup volný. Ke zdi se smí přistoupit jen s pokrývkou hlavy a tak kdo nemá čepici musí si vyzvednout papírovou jarmulku a potom může předstoupit před Jehovu s pokrytou hlavou. Zeď samotná je tvořena ze starobylých kamenných kvádrů úctyhodných rozměrů o váze i několik tun posazených tak přesně na sebe, že se mi to ani nechce věřit. Jedinou mezerou, která ale byla způsobena erosní činností podnebí je asi centimetr široká spára hluboká jen tak 1,5 ? 2 cm a která je zaplněna až po okraj lístečky s požadavky nebo snad přáními pro nejvyššího.

Potvrdím svá přání, která jsem již vyslovil dotknuv se větviček stromu přání v monastyru pod horou Sinaj a dotýkám se opatrně a uctivě kamenných bloků starých několik tisíciletí. Prostranství je teď už zaplněno modlícími se židy, ale také spoustou turistů hlavně z Ruska, kteří tady diskutují se zdejšími židovskými bratry. Pokračujeme dál a teď nás čeká výstup na Chrámovou horu a uvidíme další skvosty architektury skvosty architektury. Trocha historie : poté co v roce 997 př. n.l. král David dobyl Jeruzalém, tehdy ještě malé město, učinil ho hlavním městem Izraele a Judska. Na nejvyšším místě hory Moria nechal postavit oltář Hospodinu a přemístil zde z Hebronu schránku Boží úmluvy. Davidův syn Šalamoun započal okolo roku 950 př. n.l. se stavbou prvního chrámu. V roce 586 př. n.l. dobyl město babylonský král Nabukadnezar a chrám rozbořil. Poté co byl Jeruzalém dobyt králem Kýrem Velikým se mohly židé vrátit z vyhnanství z Babylonu a započít stavbu druhého chrámu a obnovit opevnění města. V roce 63 př. n.l. dobyli město římané, díky nimž bylo město zvelebeno a plocha Chrámové hory byla několikanásobně zvětšena. V roce 70 n.l. za povstání (první židovská válka) mezi židů proti a římanům, byl Titem zničen druhý chrám. Až do 10 stol. byl Jeruzalém místem volně přístupný všem náboženstvím, ale to se změnilo nástupem chalífa Halina, který začal pronásledovat všechny nemuslimy což mělo za následek uspořádání první křížové výpravy, při které byl Jeruzalém dobyt a bylo povražděno okolo 70000 muslimů a židů. Až v roce 1187 město dobyl sultán Saladin a poté se město stalo opět přístupné pro všechny. Chrámová hora (Haram aš-Šaríf) je dominantou Starého města a je možné na ni vstoupit z židovské čtvrti vpravo od Zdi nářků po vysuté lávce nebo několika vchody z muslimské čtvrti. My vystupujeme nahoru z židovské čtvrti a čeká nás opět detektor a ke všemu byl Roman téměř zadržen arabským securitem, ale na zásah nějakého vyššího officera se slovy ?ček turist, its oukej? mohl pokračovat v cestě. Podle židovské tradice je Chrámová hora nazývána jako hora Moira, místo kde měl Abrahám obětovat svého syna Izáka. Vstupujeme na horu a po levé straně vidíme islámské museum a současně mešitu Al Aksa (arab. nejvzdálenější), která slouží i dnes pro bohoslužby a pojme i s plochou před ní až 5000 věřících. Dle muslimů byla postavena synem sultána Abd el-Malika v 8 stol.. Překrásný vyřezávaný mihráb pochází z dob

sultána Saladina. Prostor pod vstupním portálem je zdoben mozaikami škoda jen, že jsme se nebyli podívat dovnitř a ani islámské museum už nebylo možné stihnout. Teď s odstupem času vím, že na prohlídku takového města bychom potřebovali nejméně týden a to by bylo jen tak tak. Před mešitou je do dlažby zapuštěna kašna Al Kas u které se věřící po bohoslužbě omyje. Za kašnou následuje krátké schodiště pojmenované ?schodiště vah duší? a už stoupáme k pokladu hory ke Skalnímu domu. Nachází se téměř uprostřed a dal jej postavit v letech 688-91 sultán Abd el-Malik. Má půdorys osmiúhelníku, nad kterým se klene zlatá kopule. Vnější stěny jsou pokryty nádhernou modro-žluto-zelenou mozaikou a vyzdobeny verši z koránu. Uprostřed chrámu je Svatá skála,

na které se Abrahám chystal obětovat svého syna, ale dle muslimů je to místo ze kterého prorok Muhammad vystoupil na nebe a tam zaujal pozici vedle Alláha. Dovnitř se nedostanete a ani muslimové zde nemají přístup. Za zhlednutí určitě ještě stojí Řetězový chrám, který vypadá jako miniatura Skalního dómu, ale důvod její stavby zůstává neznámý. Ještě si neodpustím jednu poznámku na konec, v době motliteb je Chrámová hora uzavřena pro nevěrce, ale paradoxně největší nepřátelé se modlí současně u Zdi nářků dole pod horou, stačí se jen obarzně naklonit a můžete je vidět tam dole. Pro některé z nás bude toto asi těžko pochopitelné. Opouštíme Chrámovou horu, místo jakoby stvořené pro meditování sedíc na její obrovské ploše a poslouchajíc kolotání pulsujícího města, sám uprostřed života zavřen v temnotě.. Zanořujeme se do spletitosti uliček arabské čtvrti kde koupíte vše za jakoukoliv cenu, jen musíte smlouvat a smlouvat. Čeká nás Via Dolorosa (Křížová cesta) a jejich XIV. zastavení, která začíná v muslimské čtvrti a končí v chrámu Božího hrobu. Označuje symbolicky cestu, kterou se ubíral Ježíš po odsouzení Pilátem na popravčí vrch Golgotu (kalvárii). Naše cesta začíná u III. zastavení, kdy Ježíš padá poprvé pod křížem, je zde Kaple polské komunity roku 1947. Uličky jsou přeplněny turisty a také plné malých obchůdků, kde se snaží arabští prodejci zúročit možnost se nacházet na tak důležité tepně plné koupěchtivých turistů hledajících artefakt pro vzpomínku na jejich návštěvu Jeruzaléma. Tak se také stalo, že díky tomuto a mé snaze fotit nestíhám výklad a dokonce se na chvílí ztrácíme vedoucí skupince, ale naštěstí jako poslední jde Sharíf a ten nás bezpečně jako ovečky žene správnou cestou. Minuli jsme IV. a jsme teď u V. kde Šimon Pyrenejský pomáhá Ježíši nést kříž. Je zde Františkánská kaple, tady je také v kameni prohlubeň a kdo do ní vloží ruku může si něco přát.

Má se tam moc nevešla, ale Romanova v pohodě a tak snad alespoň jeho se vyplní. V rychlém sledu následuje VI. kde Veronica utírá Ježíši obličej a pak VII. kde Ježíš podruhé padá pod tíhou kříže, dále VIII. jsme minuli a IX. kde Ježíš potřetí padá pod křížem, ale to jsme již před vstupem do chrámu Božího hrobu. Tady v chrámu je možno nalézt zbývajících pět zastavení. Je to nejdůležitější svatostánek křesťanství, neboť byl postaven v místech kde byl Ježíš ukřižován, zemřel na kříži, byl pochován a vstal z mrtvých. Celá stavba patří společně řecké ortodoxní církvi, arménské a římskokatolické církvi. Další jednotlivé kaple patří současně Etiopanům, Syřanům a Koptům. Celý chrám má také velmi pohnutou historii, původní svaté místo bylo nejprve srovnáno se zemí římským císařem Hadriánem a byl zde postaven Venušin chrám, ale na příkaz císaře Konstantina zde postavili baziliku. Ta byla zničena Peršany roku 614, ale poté znovu obnovena. Až ve 12. stol. ji křižáci dali současnou podobu. Prvním svatým místem po vstupu je kámen pomazání (je to blok červeného vyleštěného vápence), který je pokládán za místo na kterém byl Ježíš nabalzamován před uložením do hrobu. Okamžitě mě zaujaly zástupy věřících ze všech koutů světa, ale i zdejší, kteří klekali ke kameni a pokládali na kámen všeliké předměty i v taškách a doufali, že je tím požehnají. Já taky neodolal a položil zde svůj fotoaparát s přáním ať mé fotografie stojí za to, no uvidíme.

Stoupáme po schodech nahoru nad Adamovu kapli do kalvárie kde nás čeká Skála Golgota jenž zahrnuje X. až XIII. zastavení na Via Dolorosa. Jméno Golgota pochází pravděpodobně z aramejského ?gulguta?, což znamená lebka.
Hlavním námětem na oltářích jsou výjevy z Ježíšova ukřižování a scény kolem sejmutí z kříže, zmrtvýchvstání a další pro kteráž již mé znalosti nestačí. Scházíme ze schodů a kolem kamene Pomazání vstupujeme do rotundy. Výška kopule mi vyrazí dech, skoro 51 metrů a klenba jako by rozprostírala křídla nad Kristovým hrobem. Stánek jenž ukrývá Kristův hrob vypadá ve srovnání s klenbou nad ní jako semínko uvnitř obrovského vajíčka, ze kterého vzešlo nové náboženství. Podle evangelia byl Ježíš po sejmutí z kříže uložen ve skalním hrobu poblíž místa ukřižování, potom byla část skály nad hrobem odstraněna, aby bylo možno zde vybudovat chrám. Vlastní hrob je velmi malá místnůstka do které se vstupuje jednotlivě a po vystání malé fronty, nechtěl bych zde být v době plného turistického ruchu,

a je vyložena mramorem. V koptské kapli v zadní části hrobu je vidět na oltáři část skalního hrobu. Vlastní hrobka je v dost špatném stavu neboť je vyztužena válcovanými profily, aby nedošlo k jejímu rozpadnutí, které je při pohledu zblízka zřejmé. Jak jsem si ale všiml, nikomu z věřících to vůbec nevadilo a dál čekali ve frontě nebo zapalovali svíčky při motlitbě u hrobky. Ještě nahlížíme do syrské kaple sv. Nikodéma a obdivujeme dva původní sloupy a musíme dál. Pomalu vycházíme ven na prostranství před chrám, kde už se shromáždila většina členů skupiny, ještě pár fotek dokud je pěkné světlo a míříme zpět do muslimské čtvrti na oběd. Potom máme asi hodinu a půl na prohlídku, tentokrát sami bez průvodců. Je na to ale málo času a tak prolétneme část židovské čtvrti a trochu pobloudíme bez mapy a nakonec se z Romanem oddělíme a jdeme nakupovat trocha uměleckého artefaktu pro známé. Tady jsme ale v židovské čtvrti a nedá se ač to zkoušíme smlouvat a musíme platit plnou i když nám dávají slevu za odběr více obrázků. Opět zabloudíme a ocitáme se v arménské oblasti, ale tady se nám to nelíbí a naštěstí narazíme na dvojici z naší výpravy, která má malou skicu mapy z nějakého infocentra a tak nakonec najdeme kašnu kde se máme všichni potkat. Vycházíme ven ze Starého města Jaffskou branou a míříme k hoře Zion na které se nalézá Benediktinské opatství Hagia Maria Sion. Nádherná čistě kamenná stavba, ale začíná se stmívat a je třeba spěchat na bus.

Ještě jeden pohled z hory na pomalu noční tmou zahalované město a míříme na stanoviště kde nás čeká bus izraelské cestovky, aby nás dopravil opět k té hraniční proceduře. Naštěstí ještě cestou zastavujeme

u Mrtvého moře, ale náš pokus o namočení rukou do vody je provázen varováním nějakého nočního plavčíka, který nás odhání od vody. Raději se chvíli procházíme a pak už jen klimbání v autobuse a dvou-hodinová motanice na Izraelsko-Egyptské hranici s nezbytným zouváním bot na obou březích těchto rozdílných světů a jsme na hotelu. Je 11 p.m. a my unaveni burcujeme v jídelně číšníky abychom dostali nějaké jídlo a potom rychle ještě v baru trochu gin-tonicu a spánek. Byl to náročný výlet, ale rozhodně stál za to. Škoda jen, že toho času bylo tak málo a nestačili jsme vidět ani pětinu všeho co vlastně Jeruzalém nabízí, ale na pohlazení duše to stačilo. Na závěr bych ještě doplnil, že jsme tam byli zrovna v době svátku ?chanuka? svátku zasvěcení chrámu, třetí den pokud se nemýlím, kdy se zapaluje třetí svíce na svícnu.

S textem a vzpomínkami bojoval – voyta s pomocí romana
Foto s láskou – voyta
Sqělá průvodkyně – katarína, díky za ni
Díky osudu, že nám umožnil vidět tohle nádherné starověké město
Omluvte případné pravopisné nepřesnosti, jsem už dloooouho ze školy