Petra – Jordánsko

Naše třetí a poslední setkání s historií této oblasti nás tentokrát přivádí až do Jordánska. Petra se řadí k nejpůsobivějším a nejzajímavějším archeologickým památkám na světě. Chrámy a hrobky vyhloubené do skalního masivu obklopovaly před dávnými věky velkou vzkvétající metropoli. Jak jsme vyčetli z příručky, toto místo bylo osídleno již v pravěku, ale vlastní rozkvět začíná až příchodem Nabatejců 300 př.n.l. Ti zde vystavěli město a učinili z něj centrum rozsáhlé obchodní říše. V roce 106 anektoval Petru Řím, poté přišli muslimové v 7. stol. a křižáci kolem roku 1200. Následně upadla Petra v zapomnění až do doby kdy ji světu v roce 1812 opět objevil J.L.Burckhardt. To byla trocha historie a teď sledujte popis cesty.
Vstáváme v 5 ráno, abychom stihli všechny nezbytné formality na dvou hraničních přechodech. Na izraelsko-egyptské hranici jsme brzy, ale čeká nás opět ona známá procedura, kterou absolvujeme společně s izraelskými celnicemi, ty ale nejsou moc vstřícné a už projíždíme Ejlatem a míříme na druhou hranici. Tady chvilka čekání a znovu kontrola podobná té izraelské, ale už jsme zvyklí a tak po skončení a čekání na zbytek výpravy lelkujeme kolem jediného krámečku a okukujeme tu trochu zboží co se jen tak povaluje na pultech. Nic moc. Proběhlo to vcelku rychle a už míříme na Aqabu a dále do Wádí Músá, což je poslední výspa před samotnou Petrou. Projíždíme pouštní krajinou vádí Rúm (Wadí Rum), je to skutečně něco úchvatného, bizarní tvary skalisek a celý ráz krajiny mi připomíná spíš fantasy film než realitu.

Některá místa jsou pečlivě upravovaná a jak se dovídáme později, důvodem je blížící se období dešťů a snaha zúrodnit co největší plochu pouště. Projedeme Wádí Musou a po chvíli zastavujeme na parkovišti v Petře. Knižní průvodce radí vzít si na prohlídku několik dní, ale musíme být rádi, že se tady podíváme alespoň na tuto krátkou chvíli a budeme se snažit vytěžit z toho co nejvíce. Abychom se dostali k al-Síku, což je úzká soutěska vedoucí až do Petry, musíme projít 900 m dlouhým údolím Báb al-Sík a cestou už vidíme první valley stone art. Po pár desítkách metrů se nalevo objevuje Obelisková hrobka a triclinium.

Horní část je starší Obelisková hrobka se známkami egyptského vlivu a spodní stavba zvaná triclinium (pohřební jídelna) má znaky antického slohu. Pokračujeme dolů po zpevněné komunikaci a vlevo v části určené pro provoz dvojkolek a koňů probíhá neustálá přeprava turistů v obou směrech. Téměř naproti Obeliskové hrobky stojí tiše a nehnutě bloky džinů, jsou to monumenty vytesané ze skály a podle arabské pověsti žijí v blocích duchové. Přiklonil bych se k verzi podle které to jsou spíše věžové hrobky, už podle podélné niky v horní části bloků,

které asi sloužily jako upevňovací body pro plošinu. Postupujeme stále níž k vlastnímu vstupu do soutěsky al-Sík, kde parkují další koně a dvoukolky a je tu také stánek se souvenirs a občerstvením. Tady začíná soutěska, která se v nejnižším bodě zúží až na 1 m. Toto neskutečné dílo vzniklo, když trhlinu v hoře vymlela voda tekoucí v období dešťů z vádí Músá. Tady jsme upozorněni na odtokové kanálky, které používali Nabatejci k postupnému přívodu vody do údolí. Jsou umě vytesány po bocích skály a nepřetržitě se vinou celou soutěskou pravděpodobně až k nějakým nádržím dole ve městě.

Od vchodu s pokladnou až na konec al-Síku je to zhruba 1,5 km. Cesta se svažuje dolů a tím se boční stěny soutěsky stále zvedají výš a výš až téměř ke stovce metrů. Naprosto úchvatné, jsou chvíle kdy se stěny nad vámi téměř zavírají a vy se ocitáte v obrovském ?tunelu?. Vchod do soutěsky zdobil ve starověku monumentální oblouk, ten se ale v roce 1896 zřítil a zůstaly po něm jen zbytky podpor a zlomek horního oblouku. K votivnímu výklenku po stranách oblouku bylo nutno vystoupat po schůdkách. Pod výklenkem se táhla jako dlouhá nikde
nekončící nitka vodovodní stružka, která sloužila Nabatejcům jako přivaděč vody do údolí a pro vlastní město. V období dešťů, kdy voda stékala z okolních vrcholků tudy musely téct proudy vody. Už tady jsou vidět nádherně zbarvené masy skály. Na chvíli se zastavujeme a posloucháme výklad naší průvodkyně a přemýšlíme jak si museli připadat příchozí beduíni, kteří sem přijeli poprvé a viděli ten nádherný oblouk a přemýšleli co je čeká na cestě v soutěsce. Co asi ještě čeká nás??? Pomalu sestupujeme po ze začátku udusané hlinito kamenité cestě, která později přechází v upravenou betonovou komunikaci. V mnoha úsecích je možné ještě nalézt původní dláždění, které se dochovalo neporušené až do současnosti. Celou cestu nás míjí dvoukolky, které vás dopraví dolů za 15 dollarů. Nebýt toho zápachu který se line, bych skoro řekl, že to musí být pohodlné. Ale, viděl jsem několik cestujících jak si drží kapesník před obličejem, protože čím jel vozka rychleji tím víc to muselo vonět. Arabští boyz si tady musí přijít na slušné peníze, nicméně nevím kolik jim z té celodenní práce zůstane po všech odvodech. Tenhle klučina nás minul za tu dobu co jsme sestupovali asi 4x. Takže nahoru a dolů povozy a do toho neustálý pohyb turistů v obou směrech. Jaké to tady musí být v plné sezóně si neumím představit.

A potom ta představa jak se tudy vine karavanní stužka s tou spoustou velbloudů a lidí plně naložená zbožím a nedej všemohoucí aby se potakaly dvě proti sobě jdoucí. Asi tak v jedná čtvrtině soutěsky zastavujeme u malé antické svatyně, vytesané do volně stojící skály. Vypadá jako malá pokladnička kterou tady ztratil obr. Po její levé straně vedou do skály schody, které nikde nekončí, ale to jsme viděli na více místech. Možná to jsou tajné vchody, jen my neznáme ta správná slova abychom skálu otevřeli. Sezname otevři se mi nefungovalo.

Na mnoha místech nás naše průvodkyně Katarína upozorňuje na ve skále vytesané lidské postavy a velbloudí karavanu, které sloužily jako hlídka. Také na otvor ve skále do které se hází kamínky a ten komu nevypadne, tomu se splní přání. Takové hračičky na odpočinutí pro turisty, aby zvládli ten nápor na jejich imaginaci neboť ten prožitek se kterým se tady setkávají je božský. Také je tu skála, která z boku vypadá jako ryba a zepředu jako slon, až neskutečné (viz dole fotogalerie). A potom ty fantaskní tvary skalisek a ta barva vás omráčí a nemůžete odtrhnout oči od toho všeho. Mocná Gaia a čarodějka příroda tady vytvořily dílo neuvěřitelně omračující svou bizarností a fantazií. Kdo viděl, ví o čem mluvím.

A to nás čekají ještě další zážitky stejně barvité a plné překvapení. Na ten moment jsem byl dokonale připraven neb jsem viděl spoustu fotografií a tak jsem si říkal, že to bude v pohodě. Nebylo. Je to jak se píše v průvodci, okamžik dynamického kontrastu. Jdete a najednou v tom nejužším místě v té tmě na vás dýchne růžová fasáda něčeho co ještě není vidět celé, ale vás to přitahuje a láká, je to velkolepé, nádherné a tajemné. Žene nás to dopředu abychom to viděli a byli u toho a uvěřili, že to není sen ale realita. Jak asi bylo J. L. Burghardtovi!!
Ten se věnoval intensivnímu studiu islámu a arabštiny a potom s novým jménem a v přestrojení za muslimského učence obalamutil beduíny jež tady skoro 500 let hlídali toto ztracené město před vetřelci. Pod záminkou, že chce nabídnout obětinu proroku Áronovi se stal prvním Evropanem jenž měl možnost vidět město a projít soutěskou. Tak jsem se na krátkou chvíli cítil i já když se přede mnou začala otevírat skála a monumentální Pokladnice pomalu rostla stále více a více do krásy. Její načervenalá barevnost vás okamžitě uchvátí a vy jen stojíte a nevěříte vlastním očím. Vás to žene dopředu aby jste to viděli a byli u toho a uvěřili, že to není sen ale realita. Až projdete poslední metry soutěsky a vkročíte na písek údolí, ocitnete se face to face dávné minulosti a architektonickému skvostu, novému sedmému divu světa. Tomu skutečnému, ne tomu o kterém se jen píše, že tam někde kdesi a kdysi byl a stál. Tento je pravý a hmatatelný a božský. Pokladnice z 1. století našeho letopočtu, zasazená hluboko ve skále a chráněná vysokým masivem skal ze tří stran, tady stojí tiše a nehnutě. Před ní probíhá rej malých lidským mravenečků, turistů z celého světa.

Tholos na Pokladnici – postava uprostřed asi představuje petrskou bohyni plodnosti al-Uzzá. Stopy po střelách na tholosu a váze způsobili v průběhu let beduíni, kteří se domnívali, že ve váze je ukryt poklad. Po okrajích jsou viditelní dva orlové, symbol nabatejského mužského božstva.

Celé pokladnici vévodí kolosální portál, který nás uvádí do vnitřní síně o rozloze 12 m2. V zadní části se nalézá kněžiště s rituální lázní. Celý chrám je neustále střežen vojáky, kteří tady ale stejně koketují z hezkými turistkami a hlídáním se zas až tak moc nezaobírají. Před vstupem do chrámu jsem všiml pod zamřížovanými poklopy velkých podzemních prostor jako kdyby výška současného terénu byla ve starověku o dost níže než je nyní. Když se člověk potom podívá při východu z vnitřku směrem k východu ze soutěsky, musí se podivovat jak tudy kdysi mohl plynout čilý dopravní ruch v tak úzkém prostoru.

Zaobírat se podrobně celým údolím a všemi hrobkami by vydalo na takových 20 hustě popsaných stránek. Omezím se tedy jen na naše prožitky a zkušenosti se zdejším koloritem.
Od pokladnice vede cesta k Vnějšímu síku, který po obou stranách lemují hrobky a některé z nich jsou zanesené silnou vrstvou písku až do výše nadpraží vstupu. Cesta směřuje hlouběji do údolí a další významnou stavbou je amfiteátr do kterého se vešlo pokud jsem dobře slyšel až 5.000 diváků. Mezitím jsme narazili na nabízeče mincí a ač seznámeni s tím, že nemáme dávat více jak 15 dollarů, při pohledu na velikost některých mincí dáváme v průměru skoro 20 dollarů za minci. Až v busu jsme si všimli podélných rýh po okraji mincí, které byly způsobeny asi opracováním pilníkem, no jsme moudřejší, ale později u Královských hrobek už se projevujeme jako zkušení smlouvači a tak vychází jedna mince na 1-2 dollary a ke všemu tyto jsou určitě pravé. Vstupujeme do rozlehlého údolí kde stálo vlastní město a kráčíme po vydlážděné cestě. Z Petry se dochovalo trocha fragmentů hlavní třídy a několik

budov v rozvalinách. Ještě před vstupní bránou v peribolu do posvátného okrsku Kasr al-Bint, který tvořily volně stojící sloupy před třemi masivními, kdysi zřejmě kovem pobitými dveřmi stačíme usmlouvat a koupit nějaké náramky. Blížíme se k paláci faraonovy dcery Kasr al-Bint al-Firaum postaveném v 1. stol. před Kristem. Musela to být impozantní stavba a byla pravděpodobně hlavním chrámem města.

Trochu nás tlačí čas a tak jsme zavedeni do jídelny na papínko, což je vlastně takový švédský obědový stůl s arabskými pochutinami, jen pití se platí. Potom máme volno a tak pospícháme ke Královským hrobkám. Kolem nás neustále proudí velbloudi a oslíci a samozřejmě davy turistů. Škoda jen, že toho času není nazbyt a my nejsme schopni zvládnou další třešničky tohoto divu. Klášter, Áronova hrobka, pohled na poušť vádí Rúm, Lví triclinium, hrobka Sexta Florentina, Dorotheův dům atd. Chce to skutečně přijet na 3-4 dny a vzít si koně a projet to všechno v sedle, jinak není šance. Nebo velbloudí doprava, ta bude nejspíš pohodlnější a pomalejší včetně průvodce, který vás za eura doveze i tam kam normální turista nemůže.

Naše průvodkyně Katarína to zvládá znamenitě, ale nemůže obsáhnout vše za tak krátkou chvilku co jsme tady. Nuže tedy rychle ke Královským hrobkám. V hoře al-Chubta, což je v pravé části otevřeného Vnějšího Síku jsou vytesány tři hrobky : Vázová, Korintská a Palácová. Společně jsou známé jako Královské hrobky, neboť jejich monumentální velikost naznačuje, že byly postaveny pro vysoce postavené a zámožné osoby nebo možná členy královské rodiny. Další hrobkou, která stojí za zmínku je Hedvábná hrobka, která dostala své jméno podle barevných pásů vlnících se po zdech, můžete vidět níže ve fotogalerii. Neskutečné barvy a tvary. Podobné abstraktní a barevné tvary jsou vidět na stropě uvnitř Vázové hrobky. Nejprve však navštívíme Palácovou Hrobku,

jen tak pro srovnání si všimněte turisty ve vstupu, aby jste si udělali představu o velikosti této monumentální stavby. Krátce nahlédneme do korintské hrobky a cetsou kolem Hedvábné hrobky míříme na nejvyšší bod u Vázové hrobky. Celou cestu jsme v obležení prodejců, kteří nabízí od mincí až po keramiku za po usmlouvání, rozumnou cenu. Necháváme si to na konec a dobře děláme neboť nás čeká Alí. Větrem ošlehaný arabský prodavač s lišáckým pohledem schopný se nechat usmlouvat téměř k nule jen aby prodal.

Ještě nás ale upozorňuje abychom to nikomu neříkali za kolik nám to všechno dal, no skutečně doslova ?za babku?, dva dollary a mám keramickou svítilnu na olej a 3 mince (římské a původní nabatejské). Tak a teď rychle soutěskou nahoru, cestou se ještě pokochat novým divem starověku a rychle soutěskou nahoru k autobusu. Jsme docela unaveni neb celá cesta v tom písku a po dlažbě dolů, nahoru a popocházení zabrala skoro 10 km. Jsme pěkně zaprášení a ještě že jsem si vzal pevné boty, v lehkých by to byl promblém. U busu ještě zhlédneme trocha místního folkloru, pěkně pařili. Arabská hudba je velmi svižná a temperamentní a vidět živě muzikanty ještě s tanečníky stojí rozhodně za to. Začíná se pomalu stmívat když opouštíme Petru a noříme se do pouště. Cestou zpět střídavě usínám, jen Roman pozoruje večerní poušť a já tu a tam probudivše se jsem unešen tou noční nádherou.

Západ slunce je tady opravdu kouzelný. Snad se nám někdy podaří strávit noc na poušti, myslím té pravé poušti s dunami a tunami písku, ale dost snění. Mezi sněním a bděním mám čas si také promýšlet celý ten dnešní zážitek a jako stavař přemýšlet jak dlouho jim to asi trvalo a jak to vše technicky zvládli. Je to více jak 2000 let a ty rovné plochy a ostré rohy nejsou schopni udělat ani dnes s moderní technikou. Ale to už vjíždíme do Aqaby, přístavního města abychom tady prožili kratičkou část noci a zažili jeden moment a kterém budu vzápětí vyprávět. Měli jsme jen hodinku čas a tak rychle procházíme uličkami a pozorujeme jak si nás arabové se zájmem prohlížejí. Já v šortkách na krátko střižené vlasy a naopak Romi s těmi svými dlouhými světlými vlasy a dlouhým vousem pravověrného muslima (na 4 prsty). Vplujeme do obchůdku a za pomoci Jirky usmlouvá Romi arabskou tuniku na hlavu a kroužek. Je mu okamžitě navlečen na hlavu a k tomu dostaneme vlažný čaj, docela dobrý a znovu vyrážíme do ulic. Když tu náhle nás dohoní tři muslimky a smějíc se chtějí abychom je vyfotografovali s Romim coby šéfem a-K. Bohužel nemám tu fotku páč sem fotil jejich foťákem a tak jen foto muslima ibn-Romina. Jinak procházka proběhla v poho a sedáme do busu a jedeme absolvovat naše důvěrně známé hraniční procedury. Jestli mohu poradit, snažte se mluvit anglicky a neuhýbejte očima když se na vás bude dívat celník. Jinak jdete okamžitě na kontrolu. Sladký domov a po 22.00 hodině ještě stíháme jídlo a pak už jen bar a drinkz.

Fotogalerie

 

Žádné komentáře

napsat nový

Vložení nového komentáře