Náš cíl vystoupit na všechny posvátné vrcholy světa jsme zahájili výstupem na horu Sinaj známou také jako Mojžíšova hora. Na začátku celé akce byly dvě noci beze spánku,neb nejjednodušší způsob jak se na horu dostat, je vycestovat na holiday do Egypta a tady si zaplatit fakultativní výlet. Za těch osm dní pobytu jsme zvládli tři výlety, ale o nich později.

Po krátké aklimatizaci a koupeli v Rudém moři se chystáme na desátou večer, kdy se vyráží autobusem dolů na jih Sinajským poloostrovem. Jsme ubytováni v Tabě a tak je to docela kousek, jen asi 3 hodiny jízdy,a to jsme byli do poslední chvíle napnutí, zda se nás sejde dostatečný počet na cestu – což je min. šest stejných dobrodruhů. Nakonec nás jede osm. Máme štěstí,a i když únava se projevuje po té první probdělé noci na letišti cítíme, že nás čeká nevšední zážitek v extrémních podmínkách,neb na hoře i v létě fouká studený vítr a my tady jsme v prosinci. Takže vybaveni dobrým obutím (otestovaným ve scottish), několika vrstvami oblečení a hlavně kraťasy (což se ukáže jako krutá chyba při čekání na sunrise, ale zase výhoda při setupu) a taky nezbytnou blumkou na ranní doušek života.
Trocha geografie – není úplně jisté, že hora Sinaj (Gebel Músá) je Mojžíšova hora (známá také jako Choréb). Podle Bible zde Mojžíš strávil 40 dní a dostal zde od Boha kamené destičky s Desaterem přikázání. Archeologové umístění biblické hory do Egypta zpochybňují a přiklání se spíše k umístění do Saúdské Arábie nebo Jordánska. Hora Sinaj je 2 285 m vysoká a leží hnedle vedle nejvyšší hory Egypta ? hory sv. Kateřiny (Gebel Katherine). Většině věřících je to asi úplně jedno, protože šlapou a šlapou nahoru jako kdyby šlo o život. Tipuji, že baťůžkářů je tak 1/5. Alež věnujme se popisu našeho výstupu. Vyjíždíme z Taby ve 22.50 a míříme dolů na jih Sinajským poloostrovem. Na parkovišti pod horou jsme okolo půl druhé ráno a teď nás čeká kontrola před samotným výstupem nahoru, která proběhne v rámci egyptských možností,a tak po obdržení dvou baterek vyrážíme vzhůru.

Na samotnou horu vedou 2 cesty : ta první vhodná pro noční pochod ” velbloudí stezka” je mnoha pocestnými vyšlapaná stezka vinoucí se údolím až k místu zvaném Eliášovo jezírko a odtud musíte vyšlapat 750 schodů pokání, ta druhá složená z kamených stupňů v počtu 3 750 je lepší na cestu zpět za světla. Na snímku je vidět, jak se velbloudí stezka vine údolím a líně stoupá vzhůru k hoře a pomalu ji obtáčí jako had. V noci je tento pohled umocněn stovkami svítících bodů, které se pomalounku šinou k vrcholu jako svítící disco had.

Cestou nahoru je nutno svítit pod nohy neb dost často narazíte na bludný kámen a tutově zakopnete rovnou do sedícího beduína a čekajícího na zapůjčení jeho kejmla. Cestou samozřejmě potkáváme desítky kejmlových dohazovačů, kteří se nám snaží vnutit jejich kejml-taxi, ale nedbáme a jedeme jako draci vzhůru. V každé menší zátočině ovšem narážíme na občerstvovací station s fresh drinks a nabídkou různých souveniers, u kterých stojí spousty unavených poutníků a odpočívají předstírajíce potencionální nakupitelstvo. V jednom místě jsme málem zbloudili z cesty, neboť ta není značená,a tak se musíte orientovat jen podle svítících bodíků pohybujících se před vámi. Co nás zarazilo, je fantasticky jasná hvězdná obloha, tak zářivá a čistá až to bere dech. A taky jinak postavená Velká Medvědice a Orion, jsme hold na jihu. Konečně dorážíme na point Eliášovo jezírko kde si dáváme 5 minutový oraz a teď nás čekají už je schody pokání. Jak příhodné pojmenování už z toho důvodu, že nám pomalu dohasíná baterka, a tak představa tápání ve tmě je úděsná, to by bylo pokání směrem dolů navěky. Naštěstí je tady už dost lidí, a tak světlo svítí ze všech stran a tak jsme bezpečně až na pár klouzanců a škobrtnutí na vrcholu hory kde stojí řecká ortodoxní kaple svaté Trojice, vystavěná v roce 1934 na ruinách kaple ze 4. století. Je možné tu vidět krásné malby a ornamenty a malou mešitu, která byla ovšem během 80. let natolik znesvěcena procházejícími turisty, že je většinou uzavřená. Najdeme si pěkné místo a chystáme se vyčkat toho tolik vybájeného východu sluníčka.

Jsme tady ve 4 ráno a podle zdejších nabízečů materassů a blankytů vyjde slunce až v 6.20 a tak máme co dělat, abychom to čekání zvládli a nezmrzli. Je tak -1 až 1,5st nad nulou a my máme jen kraťasy, no jsme tady jediní dva, ostatní jsou v zimních bundách a s dekami. Tady pomohá už jen blumovice a dobrý pocit, že jsme mezi prvními a máme dobrou position. Po nějaké době, kdy se začíná dav zvětšovat, je slyšet ruština, maďarština, holandština, korejština a další jazyky, no prostě takový mezinárodní “Sinaj jam”. A je to tady, v 5.00 začíná pomalu a jistě svítat

A i když je trochu cyrrů na nebi, je vidět že se blíží nevšední podívaná. Napětí mezi přítomnými se stupňuje a začíná tlačenice a boj o lepší position, ale my naše místa držíme a vychutnáváme si ten zvláštní okamžik, to aroma něčeho posvátného co člověka jen tak nepotká. Hned je vidět jak nálada v táboře získala na síle a i naši milí obchodníci s přikrývkami ztichli a někde se vytratili, asi se připravují na ten roj lidí, kteří se budou vracet dolů a je čeká nabízení dalších propriet.

Pomalu a jistě svítá a je to nádhera, škoda jen té trochy mráčků, ty nám brání vidět Hélia celého v jeho plné kráse, ale stačí pohled na vrcholky hor, které se pomalu vynořují ze tmy a začínají měnit barvy od tmavě namodralých až postupně do zlatova obarvených skalisek s ůdolím protkaným cestičkami jako nitečky. Ty barvy jsou tedy fantaskní až pohádkové. Snad někdy tady ještě zažijeme západ sluníčka, což musí být také velmi interesantní. A slunce je skutečně okolo 6.30 na nebi a my

nevěříme vlastním očím. Přímo pod námi pravoslavný kněz celebruje mši stojíc na skále a dole pod sebou má takových 300-500m volného pádu. Kolem něj se seskupilo asi 10 věřících a všichni jsou naprosto oddáni svému počínání, že si ani nevšímají nevěřícně zejících lidiček (těch nevěřících). Jdeme radši na druhou stranu podívat se na to jak slunce začíná obarvovat skaliska do červena.

Je to kouzelný pohled na ty rozervané a dešti rozryté snad vápencové útvary a to ještě nevíme jaké nádhery nás čekají při cestě dolů po schodech. Doporučuji moc nepít, až na zpáteční cestě, kdy máte možnost si ve skalách odskočit, poněvadž při pohledu na místní toiletu mě mrazí v žaludku a to se tady fast platí. No posuďte sami, není to nádhera fronta ve 2 000 metrech, to jsem ještě neviděl.

Náš arabský průvodce, snad Ahmed, nám přidělený se konečně ozval a nutí nás navštívit zdejší kafeterii, ale nám se vůbec nechce a tak pomalu sestupujeme na místo trhoviště kde je nutné se seznámit se zdejší nabídkou souveniers a udělat si představu o místní drahotě a tudíž nic nekoupit.

Na dotaz kde jsou upstairs nás Ahmed zavede ke křižovatce a oznámí “no easy way”, je to jasné kudy vede naše cesta dolů po 3 000 schodech sestavených kdysi hodně dávno mnichy, divím se jim že se jim do toho chtělo, ale bussines je bussines, a nakonec těch věřících a turistů, kteří tady ročně vystoupají jsou asi tisíce i více. Sestupujeme pomalu dolů a kocháme se tou barevnou nádherou a rozeklaností a fantasií s jakou příroda musela pracovat aby tohle vytvořila. Kdo neviděl neuvěří, ale je to fakt neskutečné. Viz galerie níže. Naše stařecká kolena dostávají masáž jako již nedostala a začínají pomalu bolet. Roky trávené v tělocvičně se sakra projevují bolestivě.

Cestou nás také čekají dvě branky – Zpovědní branky -, kde stával údajně mnich a poslouchal všechny ty hříchy které si sem věřicí dotáhli, aby se jich zbavili. Já myslím, že to samotné vyšplhání nahoru člověka očistí. Cestou dolů vidíme
většinou malé děti, které nabízí leštěná vajíčka, rozpůlené drůzy s krystalem a další drobnosti, ale ceny jsou různé a mám pocit, že tady nakupují jen ruští turisté, kterých je tady asi nejvíce. To nás ale netrápí neb naše kolena už bolí docela dost a tak musíme spočnout a já mezitím fotím a fotím co to jde a tady se dá opravdu fotit úplně všechno. Mít více času tak tady strávím celý den jen focením těch úžasných skulptur a forem a barev a tvarů. Po odpočinku a nezbytné toiletce vyrážíme down the hill až se konečně objeví první známka civilizace v podobě pohledu na klášter Sv.Kateřiny, ale to netušíme jak je to ještě daleko. Sakramentsky to zkresluje a tak ještě dobrou 3/4 hodinu sténáme dolů. Po dlouhém odpočinku navštívíme klášter, kde já musím zaplatit bakshiss za zapůjčení látkového ubrusu kolem těla neb mám pro zdejší moc krátké kalhoty. Alespoň jsem měl možnost si přát pod stromem, vlastně pozůstatkem keře skrze který promlouval bůh k Mojžíšovi, tři přání, a tak jsem toho využil dosytosti. Bylo vidět, že větvičky jsou hojně využívané turisty i věřícími a tak tady asi monastyr vyslyšel pěknou řádku různých přání.

Snad se mi vyplní když, už jsem váži tak dlouhou a namáhavou pouť. Konečně míříme k našemu parkovišti, abychom si ho prohlédli za bílého dne a viděli stánky se souveniers a nabízeče materassů a ponchoss a také stanoviště kejml-taxi dopravců, kterých je tady dostatek a za 15 dollců vás dopraví až k Eliášovu jezírku a klidně i zpět, ale to byste přišli o ty nejhezčí momenty z celého výstupu. Jděte raději po svých, stojí to za to!! Tak hup do autobusu a zavřít na chvíli oči než se pojede na snídani do takového polorozpadlého umírajícího hotelu postaveného na počest nějakému významnému činiteli minulé vlády.Čeká nás ještě 2-3 hodiny jízdy Sinajem nahoru k moři a teplému jídlu a množství pití a flákání a taky očekávání z dalšího naplánovaného výletu, ale o tom až později. I ta cesta nahoru je za dne hezká, i v samotné poušti se dají vidět slušné obrazce skal a jiných útvarů tak raději nespěte a dívejte se, na spánek času dost v noci.

To by stačilo, snad jsem vás moc nenudil a příště snad report z Olympu.